Kdybych tak mohl změnit svůj život

Pondělí v 22:02
Tohle je první téma týdne, ke kterému se konečně můžu vyjádřit. I když to téma je fakt strašný. Proč?
Kdybych tak mohl změnit svůj život, si nemůže nikdo říct. Každej může kdykoliv změnit svůj život. Třeba teď, zítra, kdykoliv.

Lidi, neříkejte si, že byste mohli změnit svůj život. Změňte ho. Dělejte to, co vás baví. Prostě žijte. Máte jeden život, nemůžete ho přece strávit tím, že budete dělat věci co vás nebaví, ne? V tomhle prostě neexistujou výmluvy, že to nejde. Vždycky to jde. Musíte jen vy sami chtít.

Můžete dělat cokoliv vás baví, nesmíte si hledat výmluvy proč něco nedělat, musíte si hledat důvody, proč to dělat.
 

Nejlepší vlastnosti?

11. července 2017 v 23:59
Říká se, že alkohol v alkoholu nenajdete odpovědi, ale že vám pomůže zapomenout otázku. Mě se tu celý večer honí hlavou otázka: Které 3 lidské vlastnosti jsou nejlepší?
Pomalu se dostávám na dno flašky a odpověď jsem pořád nezapomněl. Dokonce jsem našel i odpovědi, tak schválně, jestli někdo bude souhlasit s tím, co jsem vymyslel.

Upřímnost, Věrnost, Dodržování slibů

A proč zrovna tohle?
Upřímnost - Kdykoliv se s někým poznám a chvíli se bavíme, tak mi řekne, že se mu na mě líbí to, jak jsem upřímný. Abych pravdu řekl, i mě se to líbí. Všem říkám všechno na rovinu a to i očekávám od ostatních. Jenže marně. Pro všechny to je nejlepší vlastnost, ale málokdo vám upřímně řekne svůj názor. Proto si vážím všech, kteří jsou opravdu upřímní. A možná taky proto mám málo kamarádů. Ale zase to jsou opravdoví kamarádi. Protože snesou mojí upřímnost (i když to je někdy krutý) a taky oni jsou ke mě upřímní. Protože s lidma, kteří upřímní nejsou, s těma se nevydržím dlouho bavit.

Věrnost - Měla by to bejt samozřejmost, ale málokdo je věrný v dnešní době. Mnoho mých kamarádek se mi svěřuje, jak podvedli svýho kluka (někdy i se mnou Smějící se, ale nevěděl jsem že jsou zadaný před tím) anebo slýchám jak se kde, kdo a s kým podvádí. Tady to navazuje na můj předchozí článek, proč spolu teda ty lidi jsou, když se podváděj? Jak může někdo žít s pocitem, že podvedl nebo byl podveden? Tady musím říct, že i já jsem podvedl, a proto můj vztah skončil, protože jsem s tím nedokázal žít.

Dodržování slibů - V okolí jsem známej tím, že hodně často něco plánuju a že mi to ve většině případů nevyjde. Problém je v tom, že chyba není na mojí straně, ale na straně druhé. Pořád vymýšlím různé akce nebo výlety, všichni mi to odsouhlasí a jak to pak skončí? Napíšou mi že nejsou peníze, není čas nebo že se jim nechce. Proto už s kámošem plánujeme 4 roky výlet do Asmterdamu. Zatím jsem tam byl 2x sám, protože si vždycky našel výmluvu, proč nejet. A takhle to je se všem a pořád. (třeba zítra jsem měl jet s kolegyní z brigády do kina a teď přišla zpráva, že nakonec ne...) A proto si vážím lidí, kteří když řeknou, že něco podnikneme, tak to opravdu podnikneme!

A co vy, čeho si vážíte na lidech ve svém okolí?

Vztahy? Štěstí?

11. července 2017 v 20:08
Posledních pár dní jsem byl trochu mimo, jelikož polknout flašku rumu denně mi dalo docela zabrat. Jelikož dneska moji blízcí kamarádi tráví čas se svýma přítelkyněma, tak nad tím tak doma přemejšlím. Otevřel jsem si láhev rumu a jdu se trochu rozepsat. (možná dneska napíšu i víc článků)

Moji nejbližší kamarádi (pro zachování anonymity je budu nazývyt Tomáš a Ondřej) mají vztah. Tomáš 3 roky a Ondřej něco málo přes 2 roky. Měli jsme partu 6 lidí. Patřila tam totiž i moje bývala přítelkyně, protože holky byli spolužačky, dokonce nejlepší kamarádky. Ta moje z party vypadla brzo, protože to neklapalo. A proč udržovat vztah, který neklape? Což je docela důležitá otázka, přesně u těhlech 2 vztahů. ani jendomu to neklape, ale udržujou si ty vztahy. A mě zajímá proč? Dokáže mi na to někdo odpovědět? Oni totiž ne...
Pro Tomáše holka udělá cokoliv, aby se mu zalíbila. Začla kouřit. Začla "náhodou" poslouchat metal. A pořád do všeho kecá svoje sračky. A jelikož s nima trávím každý den, divím se, že jsou stále spolu. Každej den se hádaj kvůli píčovinám a trávěj spolu 24h v kuse (a to spolu nebydlej ještě...). Jak tohle může fungovat?
Ondřejova holka z naší party taky vypadla. Podvedla ho, rozešli se, ale po 2 tejdnech se zase dali dokupy, i když jim všichni říkali jak to fungovat nebude. A jelikož jsem já byl ten, kdo to říkal nejvíc, tak se se mnou ta holka přetsala bavit a už mezi nás ani nikdy nejde. Jejich vztah doprovází každodenní hádání, vídání se jednou za 3 dny na pár minut. Tak se znova ptám, jak tohle může fungovat, když ani jeden není šťastnej? Když oba jsou šťastní s někým jiným?

Jako příklady jsem uvedl jen tyhle 2 vztahy, ale mohl bych uvádět dál a dál, jelikož v mým okolí, co má každej vztah, tak to nefunguje nebo spolu nejsou šťastní. A tak by mě zajímalo, proč spolu ty lidi jsou? Je to snad nějakej trend mít vztah? Proč si prostě nepřiznaj, že to nefunguje? Nedokážou si snad říct ahoj a budou takhle trpět?

Já jakmile jsem u svého vztahu zpozoroval problém, tak to dlouho netrvalo a přítelkyně letěla z bytu ještě dřív, než se stihla zabydlet. A od tý doby jsem šťastnej. Přál bych všem, aby sundali růžový brýle a po dlouhý době poznali pocit štěstí.

Tohle napsat mě napadlo po tomto citátu: "Až přijde ten pravý vztah, tak to poznáš. Bude tvůj život zjednodušovat, a ne komplikovat" - Brigitte Nicole
 


Žití a existování

30. června 2017 v 0:51
Už je to dávno, co jsem sem něco napsal. Můj prvotní plán byl psát častějc, ale nějak to nestíhám.
Pár dní po napsání posledního článku jsem si totiž řekl, že už se nechci nikdy nudit. Dřív jsem totiž některý dny trávil tak, že jsem měl notebook v posteli, strávil jsem celej den v posteli a šel jsem spát. To jsem dokázal dělat i několik dní v kuse. Dost nudný trávení volného času, že? A tak jsem se začal konečně žít.
První den jsem třeba sednul na kolo a dal jsem si 70km. Jen tak. Sám. Docela v pohodě výlet. Litoval jsem toho až druhej den, když jsem sednul na kolo znovu. Protože opravdu není dobrej nápad jen tak sednout na kolo a ujet takovou vzdálenost. Nohy v pohodě, ale zadek bolel neskutečně. Nějak jsem to přežil. Zapil jsem to rumem a bylo mi fajn.
Další den byla grilovačka, jako rozlučka se mnou, protože mě čekal dlouhej výlet. (Nakonec vůbec dlouhej nebyl, ale nevadí, aspoň byl důvod pít.) Původní plán byl vypít flašku (výjimečně ne rum, ale whiskey) něco ogrilovat a jít domů. Nakonec jsme vypili víc než jsme chtěli, snědli všechno, co jsme měli, vyhulili i to, co jsme před akcí vůbec neměli a projeli půlku okresu autem s lidma, který jsme neznali.
Pár dní na to jsem se vydal na dobrodružství. Stopem projet Evropu. Plán byl 2 týdny, nakonec to skončilo po 5 dnech. Ale zažil jsem toho víc, než za předchozí rok života. Zvláštní že? Zajímalo by někoho, jak se cestuje stopem? Mohl bych o tom napsat celej jeden článek.
A po návratu jsem na střídačku tak nějak chodil do práce, chodil s kámošema ven nebo si dělal výlety na kole. Většinu dní jsem byl pod vlivem něčeho, ať už rum nebo ganja.

A co tím vším chci říct? Bude to znít dost bizarně, ale konečně jsem začal žít. Protože když tak zpětně kouknu na to, co jsem dělal pár let před tím a co dělám teď, tak tohle je život. A abych řekl pravdu, konečně mě taky baví žít. Konečně můžu říct, že jsem šťastnej.

A teď i mě samotnýho zaujal ten rozdíl v tomhle článku a v mým prvním. Psal jsem, že jsem pořád doma nebo pořád sám. A stačilo opravdu málo k tomu, aby se to změnilo. Začít žít, přestat jen existovat.


A co vy, žijete nebo existuje?

Když cesta je cíl

7. června 2017 v 23:11
Dost dlouho jsme s kamarádama řešili cestování. Pokaždý jsme někde seděli opilí a kecali a vždycky to končilo slovy: Jednou procestujeme celej svět.
Jeden se odstěhoval do Prahy a zajímají ho jen peníze. Další si našel přítelkyni a nemá na mě skoro žádnej čas (sad story). Další pořád říká, jak nemá čas nebo peníze. A tak to je i se všema ostatníma.
A tak mě nezbejvá nic jinýho, než vyrazit na cesty sám. Teda s flaškou rumu v krosně. Aspoň se líp seznámím s lidma, který po cestě potkám. Protože pro mě, jako introverta, je seznamování dost problém. Natož v cizí zemi, v cizím jazyce.

A když mě tak všichni říkali, že nemaj peníze, tak snad jim pro příště dokážu, že to není ta správná výmluva. Mám zaplacenou cestu za 700kč do Holandska a beru si s sebou 200€, stan a spacák. Ubytování by se prodražilo. A pokusím se být na cestách co nejdýl. Mám jedinej cíl, zahulit si kvalitní materiál v Amsterdamu a pak půjdu kam mě nohy povedou. Aneb když cesta je cíl. Základní pravidlo stopařů!
Asi jsem si měl na tohle založit nějakej cestovatelskej blog, protože to bude určitě totální punk a stane se mi za těch několik dní dost zajímavejch věcí. Nebo že bych to pak shrnul sem do nějakých pár článků. Bude to někoho zajímat?

A dokonce jsem objevil způsob, jak vydělat cestováním. Teda spíš jak vydělávat fotkama z cest. Aneb fotobanky. Vy uploudnete fotku, někdo si jí stáhne a vy dostanete peníze. Docela pohoda ne? Hodím sem asi odkaz, kdyby to případně někoho zajímalo! (Shutterstock)

Čas běží

29. května 2017 v 22:58
Čas běží. Neřekl bych, že rychle, ale ani pomalu. Prostě běží. A moc lidí si to asi ani neuvědomuje, ale vy běžíte s ním. Je to v podstatě závod. Od narození běžíte k cíli, který nevíte, kdy přijde. Někdy běžíte sami, někdy běžíte s někým. Je to zvláštní přirovnávat život k běhání, ale zkuste se nad tím teď zamyslet.

Kolik lidí s vámi poběží, když je vezmete na ramena?
Kolik lidí s vámi poběží, když si zlomíte nohu?

Určitě by se dalo vymyslet několik dalších podobných otázek (to můžete vy, dolů do komentářů). Ale já chci, abyste se nad tím zamysleli z jiného pohledu. Představte si, že se blížíte k cíli. Ohlížíte se zpátky, a co se vám honí hlavou? Byl to dobrý běh? Jste rádi, za to s kým, jak nebo kudy jste běželi? Pokud budete vědět, že cíl je blízko, už to nezměníte. Nikdy nebudete moct běžet znovu. Nemůžete běžet zpátky. Nemůžete se zastavit.


Myslím, že většina z vás, co tohle čte, se ještě k cíli neblíží. Tak běžte tak, abyste byli se svým "výkonem" spokojený.

Prožít nebo přežít?

28. května 2017 v 19:18
Tak jsem si říkal, jak budu psát často, ale zjišťuju, že uspořádat myšlenky do formy, která by byla publikovatelná je dost složitý. Aspoň pro mě. Hlavně když jsem dost často pod vlivem rumu.

Ale abych se dostal k tomu, o čem chci dneska psát. Mám vystudovaný gymnázium a teď se snažím dodělat VŠ, ekonomku. Na gympl jsem se dostal v podstatě náhodou, na vejšku taky. Ale jsem tady a jsem spokojenej. A jsem dokonce rád za to, že jsem tam, kde jsem. Akorát mám jedinej problém. Příští rok, po návratu z Erasmu udělám (snad) státnice, vylezu s Bc. ze školy a musím rozhodnout co bude dál?

Mám 2 možnosti:
1) V práci jsem se bavil s ředitelem a řekl mi, že u nich můžu udělat kariéru, která mě dotáhne hodně vysoko, jedinou podmínkou je dodělat Ing. Což by nebyl problém.
2) Cestovat. Pracovat na různých brigádách v zahraničí. Poznávat lidi. Poznávat svět. Poznávat sám sebe.


Jediný pravidlo, kterým se řídím, zní: "Člověk musí život prožít, ne přežít." Jakou byste si vybrali možnost vy? Já mám jasno…

Jak začít?

22. května 2017 v 0:44
Na začátek bych chtěl říct, že mě při zakládání tohoto blogu potkali 2 problémy. Jak ho nazvat? A jak napsat úvodní článek, aby byl zajímavý. Záložka "Založit nový blog" mi tu svítí už hodinu a Word mám otevřený asi 2 hodiny. A tak jsem začal psát tohle a snad mě napadne nějaký originální název, než napíšu něco, co vás zaujme, bude to dostatečně dlouhý a mě se to bude líbit.
Asi by bylo fajn, abyste o mě taky něco věděli. Jsem Jakub, je mi 23, studuju vysokou školu a mám rád rum. To asi na začátek stačí, ne? Většinu stejně zjistíte až v dalších článcích, pokud napíšu vůbec ještě někdy něco dalšího. Doufám, že ano.
Hodně dlouho už jsem přemýšlel o tom, že bych začal psát blog. Na Twitter se toho moc nevejde (140 znaků je prostě málo) a dlouhý statusy na Facebooku nikoho nezajímají. Ale nevěděl jsem o čem ho psát. Témata jako fitness, rodina, móda nebo krása jdou úplně mimo mě. Možná to bude tím, že jsem chlap. Nebo snad ještě chlapec?
Momentálně mám po zkouškovým, takže jsem pořád doma, občas na brigádě, ale pořád sám. To mě nutí přemýšlet. A jelikož to jsou občas zajímavý myšlenky, tak by nemuselo být špatný je sdílet s vámi. Tak snad se najde pár lidí, který zaujmu buď svým myšlením, svým humorem nebo svojí osobností? To se uvidí.
Při psaní tohoto úvodního článku jsem si vzpomněl na jednu otázku, kterou mi položil minulý semestr můj učitel na angličtinu a nedokázal jsem na ní odpovědět: "Jsi muž nebo kluk?" Já nevěděl, co odpovědět. A co vy, co byste odpověděli?
A o čem že budu vlastně psát? O životě. Někdy dlouze, někdy krátce. Ale vždycky budu rád, když se nad tím někdo zamyslí nebo si z toho něco odnese.

Pokud jste to dočetli až sem, tak doufám, že to nebylo naposled, co jste byli na mém blogu. Děkuji.

Kam dál